Tacitus - Věřil jsem

Věřil jsem, že mi pomůže. Upíral oči ke kříži a občas zatěkal ke knězi. Právě měl kázání o víře v boha a bližního. Ještě úpěnlivěji jsem upíral myšlenky k němu. Musí slyšet můj nářek, nekřičím vnitřně jenom tak. Posílal jsem mu obrázky zbité matky, řvoucího otce, mého zakrváceného odrazu v zrcadle. Své nemohoucnosti a bezmoci.

Mše končí.

Začíná další týden utrpení a víry, že snad příště si mě vezme pastýř stáda k sobě, obejme mě a bude chtít vědět, co mě trápí. Bylo mi deset a věřil jsem.

Utíkal týden za týdnem a já stále doufal. Představa, že mu vše řeknu, mě nutila čekat a bdít. Dávala mi naději.

Byl jsem hloupý. Po každé ráně jsem se pomodlil, vodou smýval rány a snil o tom, že jednou bude posvěcená. Že špínu z mého těla smyje víra a kněz.

Při každé zpovědi jsem se ale tomuto tématu vyhýbal. Bránil mi snad stud nebo pocit, že když začnu já, nebude to pravé ulehčení?

Dusila mě přítomnost, ale každonedělní mše mi pomáhala přežít.

Naivně jsem... věřil.

Pak mi přišel dopis a já se oprostil od rodiny a mší. Ano, v Bradavicích byla možnost chodit, ale proč? V jedenácti letech mě zklamala víra, nepomohla mi. Nechala mě a matku plácat se v bahně otcova hněvu. Nechala nás samotné, nezřízeně toužící po svěření se se svým žalem. Nyní si uvědomuji, že to prostě církev nezvládla. Obyčejný lidský/kouzelnický červ ji nezajímal.

Uvědomil jsem si, že náboženství a víra nejsou cestou k přežití. Vždyť pak dostala ještě nesčetně příležitostí pomoci mi. Neměla svědomí, nechala mě napospas nebelvírským hajzlům a lidskému svrabu. Nespravila můj zlomený nos ani nezabránila mastit se mým vlasům, aby mě neztrapňovali. Víra mě nechala na holičkách.

Naučil jsem se nevěřit.

Naučil jsem se bez ní žít.

Pán Zla se neptal, jestli jsem byl hodný nebo proč za ním chci stát, kdepak. Bez okolků se podíval.

Smál se, když na to přišel a došla mu absurdita mého života. Za všechno může víra a církev.

Stupidní atrakce pro děti tvořená z dětí hrajících si na něco, co nejsou. Kdybych se mýlil, nenechala by mě dojít tak hluboko do pekla.

Co nyní? Po sedmi letech jsem znovu zavítal domů. Vzdálená teta si přála křesťanský pohřeb. Dívám se na kněze, starého a pořád stejně pomýleného, neví o mém světě a životě. Cítím velkou chuť zvednout hůlku a dát mu Cruciatem znát, jak mě předtím bolela bezmoc.

Ovládnu se. Stojím se všemi odznaky ve svátečním plášti u hrobu a omezím se na nehezké pohledy. Ty stačí.

Děti okolo mě se modlí a věří

***

Jdu se podívat do kostela, kam jsem chodil jako malý. Skrz mříže vidím vysoký oltář, stejně osvětlený a stupidní jako kdysi. Po obou stranách lodi jsou dřevěné lavice a nad nimi křížová cesta.

Nevrací mi to vzpomínky, ale pocit. Nechuť k dětství.


Severus odhrne dlouhé mastné vlasy za uši a podívá se ke klenbě.

Paprsek slunce zničehonic zasvítí skrz mraky a dotkne se oltáře. Musím se blahosklonně ušklíbnout.

Vytáhnu hůlku a vědom si toho, že pozůstalí oslavují smrt mé tety a navíc jsou někteří dospělí kouzelníci, otevřu si. Procházím uličkou stejně tak, jako to dělají lidé po zpovědi, když si jdou pro Kristovo tělo. Jdou si takzvaně posílit víru... Pro toto mám jen výsměch. Hloupou změť pocitů odkládám a soustředím se na jedinou.

Nenávist stvořenou tím, že nepomohl.

"Co tady děláte? Jak jste se sem dostal? Klíč mám pouze já." Ozve se za mnou ostře, ale přesto tiše. Pastýř tohoto zasraného kostela.

"Pamatujete si mě?"

"Ne, děje se něco?" Najednou se zjevuje v předstírané starostlivosti.

"Snape. Severus Snape." Pohled se projasní a na rty se vydere brumbálovský úsměv.

"Petrificul totalus."

***


Severus jednoduše odhadl, kde je fara. Stejně tak lehce si odemkl, vědom si toho, že okolo jsou zletilí kouzelníci. Přenesl kněze do postele a kouzlem ho spoutal. Přisunul si židli. Konečně, po letech, si mohl ulevit.

Uvolňuji ho ze sevření kouzla a posadím se čelem k jeho spoutanému tělu.

"Nechci se s vámi bavit o takových běžných věcech, jako jsou kouzelníci. Prostě si zvykněte, že nevíte všechno."

Podle vytřeštěného výrazu je mi jasné, že v něco takového doopravdy nevěřil... ale svět je plný překvapení.

"Vezměte prostě na vědomí, že jsem kouzelník, stejně jako mnoho lidí okolo vás. Moje matka byla čistokrevného a váženého rodu, ale to obyčejným mudlům nic neříká, že? Nebo jste si jí snad vážil?"

Ze otevřených úst se ozývají jen skřeky a hlasité sípání.

"Je mi jasné, že ne. Jinak byste nebyl tak slepý!" Neudržím se a vstanu.

"Proč jste si nevšiml, co se děje okolo vás? Já tisíckrát prosil a vyzýval, modlil se k vám. Proč jen... " Rozčileně přecházím po místnosti a cítím tepnu krku.

"Co se stalo, synu?" Očividně si kněz uvědomil, že mu přímo po životě nepůjdu. Vezmu to oklikou, ale to mu uchází.

"Najednou vás to zajímá, že? Když je matka mrtvá a zabil jsem svého otce. Zničehonic máte zájem!" Uvědomím si, že křičím. Musím se uklidnit. Ztiším hlas.

"Rozbitý nos, monokly, neupravené oblečení... vím, to všechno chybělo, protože to lze kouzly skrýt. Ale snažil jsem se to dát najevo jinak. Pohledy, kterými jsem doprovázel každé vaše slovo. Nenávist, s jakou jsem na mši zvlášť intenzivně hleděl na otce. Za to jsem dostával."

"Za co ještě?"

"Že nejsem normální! Po matce jsem zdědil schopnosti kouzelníka. Jsem výjimečně nadaný. Od čtyř let jsem zvládal levitaci, opravoval věci co jsem rozbil. Chápejte, já něco dokázal už nyní, přitom mi je šestnáct! Ale mohl jsem mít po boku maminku, kdybyste mě vnímal!"

"Copak jsem to mohl změnit?"

"Ano, mohl!" Rozčileně vytáhnu z pláště krabičku cigaret a zapálím si.

"Zeptat se, donutit ho, aby to nedělal. Vzít si nás k sobě, jste přece nástupce spasitele, máte rozdávat naději!"

Delší ticho naruší až suchý smích.

"Chlapče, jsem jen člověk. Copak jsem mohl vědět, že ke mě vzhlížíš kvůli něčemu důležitému? Bylo mi přes šedesát a takových pohledů jsem zažil spoustu. Kurvu, která se chtěla vyzpovídat, aby mohla jít znovu na ulici. Staré, kteří se báli zemřít. Matky, které své děti občas uhodili a potřebovali proto rozhřešení. Děti, které nemají problémy a přesto se tváří ublíženě. Nemohl jsem vědět, že opravdu potřebuješ pomoc!"

"Máte být pastýř, to jste přece hlásal. Starat se o své ovečky, vnímat je. Ulevit jim."

"Nebuď vtipný, jsi ještě dítě. Nevíš, co je to život. Není to tak jednoduché."

"Není to tak jednoduché?!" Vztek. Vidím rudě a nechápu, kde jsem se to ocitl a proč. Tohle přece není takový kněz, jaký má být... To nemůže být on. Kde je chápavost a snaha pomoci? Náznak soucítění nebo obyčejná lítost nad tím, že přehlédl?

Severus trhnutím vyhrne rukáv své poznamenané ruky. Natáhne znamení zla před oči spoutaného.

"Víte co to je? Znamení moci. Dalo mi víc, než můžete tušit. Patřím k elitě, to my budeme tvořit dějiny. Jednou se vrátím a zabiju tě. Neboj, bude to brzy," bezděky přecházím k tykání.

"Nebudu už nikdy přemýšlet, jestli bych se stal Smrtijedem a zlým, kdybys mě tenkrát vyslechl. Byl jsem rozhodnutý žít jen pro tvoje slova útěchy! Dobro mě zatratilo, tak ať nastoupí zlo.

Chceš vědět, co to znamená, že? Můj Pán je... ne, ukážu ti to, bezcitný ubohý hrající si šmejde!"

Uvědomuji si, že mě opustil rozum a jsem schopný udělat nějakou nepředloženost. Nevadí mi to.

Uchopím oběma rukama jeho hlavu a podívám se do hnusných zelených očí. Nenávidím tu barvu!

Vyvolám vzpomínku na své zasvěcení.

Nechám ho, aby viděl všechnu sodomii a násilí, které jsme s Luciusem na moji počest prováděli. Se zlým zadostiučiněním mu ukážu i tvář svého Pána. Nádhernou a přece smrtelnou pro mudlu stojícího před ním. Pak ještě rudé růže poházené po mrtvole mé matky. A poslední nářek umírající ženy, svírající si těhotné břicho. Zelený paprsek ji zasáhl a osvobodil, trochu nadzvedl a celá získala tu odpornou barvu.

"Vidíte, tím jsem teď já. Trochu jsem věřil, že kdybyste měl trochu lítosti, změnil bych se. Trochu jsem pořád věřil, že mě pochopíte a vezmete pod svoji ochranu. Věřil jsem špatně.

Abyste mohl to, co jste viděl, pořádně vstřebat, nechám vás zatím žít. Ale přijdu a zabiju vás. Slibuji."

Severus se otočí k odchodu, rozčilen na nejvyšší míru. Zase ztratil naději. Je pořád tak hloupě naivní a slabý díky ní! Možná mu to jednou dojde.

Ale co, no, jednou mu to vštípím dost hluboko, chce to jen čas.

"Počkejte!" Ozve se z postele hlasitě.

"Pomůžu vám, omluvte moji hloupost, nevěděl jsem!"

Severus se začne otáčet a já vím, že toto je moje chvíle. Musím zabít nebo je šance, že o něj přijdu. To nemůžu dopustit.

Strhnu ze sebe neviditelný plášť, vytáhnu hůlku a rychlou Avadou kněze umlčím. Miláček se na mě podívá vyčítavě. Ano, vím, neměl jsem tam být, neměl jsem ho sledovat, v životě jsem toho neměl dělat tolik...

Ale copak jsem ho mohl nechat jít samotného do doby dětství? Nedoprovázet ho? Ne, to nepřipadalo v úvahu a Pán Zla se mnou souhlasil.

"Proč jsi ho zabil, Luciusi?"